Historie ledního hokeje

Zamrzlý rybník, plechová krabička a pevné větve, které se svou délkou přibližně podobaly hokejkám. Tak hráli hokej s pukem v minulých desetiletích hokejoví nadšenci z řad mládeže i dospělých. Někteří přitom ani neměli brusle. Klouzali se po ledové ploše obuti jen do zimních bot. Tyto nostalgické časy jsou v ledním hokeji už dávno minulostí. Lední hokej se mezitím stal masovým sportem , kterému se lze věnovat v Německu v jednotlivých oddílech téměř plošně. Za matku ledního hokeje se považuje Kanada. Slovo Hockey pochází z francouzštiny a znamená „zahnutá hůl“. První zápas v ledním hokeji, který je zaznamenán v historických pramenech, se konal v březnu 1875 v Montrealu. V zemích jako Rusko, USA a Švýcarsko a také ve všech severských zemích stojí lední hokej na žebříčku obliby velmi vysoko.

Berlín – kolébka ledního hokeje v Německu

V Německu hrály proti sobě v dvě mužstva poprvé v roce 1887. Místem konání bylo berlínské jezero Halensee. Protivníky byly akademický sportovní klub Akademischer Sportclub Berlin a smíšený tým sestavený ze studentů. Hru vyhráli akademičtí sportovci se skóre 11:4. V roce 1901 byl v již existujícím bruslařském klubu v Berlíně založen bruslařský oddíl ledního hokeje. Napodobovatelé zaměření na tento sport se brzy objevili i v dalších německých městech včetně Drážďan, Hamburku, Mnichova a Wiesbadenu. S berlínským bruslařským klubem byl v roce 1912 zvolen první německý mistr v ledním hokeji. Němečtí hráči ledního hokeje se dokázali prosadit i na mezinárodním poli. Mistři Evropy a vicemistři světa v roce 1930 – to jsou jen dva z titulů, které se podařilo získat německému týmu ledních hokejistů.

Dominance Bavorska v ledním hokeji

Prvním německým mistrem v tomto sportu byl po válce klub SC Riessersee. Později dominovaly v národním ledním hokeji také bavorské svazy Bad Tölz a Füssen. Ani poválečný mistr v ledním hokeji, ani i oba další zmíněné svazy již dávno nehrají lední hokej na prvotřídní úrovni. Ve Füssen funguje od roku 1990 spolkové výkonové středisko tohoto dynamického sportu. V 70. letech 20. století došlo k přechodu týmů ledního hokeje z malých bavorských měst do velkoměst. Tím se v uvedeném sportu prosadila také stále rostoucí profesionalizace, která vedla v roce 1994 ke vzniku profesionální ligy (DEL) ledního hokeje. V roce 1997 se liga DEL oddělila od německého svazu ledního hokeje DEB (Deutscher Eishockey-Bund). Od té doby spravuje profesionální liga v ledním hokeji svůj sport samostatně, zůstává ale smluvně i nadále navázána na svaz ledního hokeje. I přes profesionální podmínky v německém ledním hokeji je severoamerická národní hokejová liga NHL považována za nejlepší ligu světa.

Taktika v ledním hokeji

Ledová plocha je zpravidla 30 metrů široká a 60 metrů dlouhá. Tento sport se hraje s pěti hráči v poli a jedním brankářem. Cílem je dopravit černý kotouč z tvrdé gumy do branky soupeře. Lední hokej byl dlouho sportem, který se hrál bez taktických jemností. Ani v NHL, ani v jiných ligách se tehdy pro tento sport nepoužívaly ani potřeby pro lední hokej, ani také taktické tabulky. Ke změně ve smýšlení došlo až v 50. letech 20. století. Najednou si začali trenéři na celém světě již před zahájením sezóny dělat hlavu s taktikou. Mnoho z nich poznalo, že k úspěšnému zakončení sezóny nestačí pouhá touha po vítězství. V této oblasti patřili mezi průkopníky zvláště trenéři z bývalého Sovětského svazu a dalších východoevropských zemí. Postupně se v ledním hokeji vykrystalizovaly dva způsoby hry. Rusové dávali přednost hře s krátkými přihrávkami, která kladla nižší požadavky na tělesné schopnosti, než u Kanaďanů a severoameričanů v NHL. Protože moderní potřeby pro lední hokej byly ještě neznámé, učili se hráči taktice namísto tabule zřejmě ještě na břidlicových tabulkách. Zda byla používaná tabule pro lední hokej křídová nebo magnetická, hrálo tehdy jen podřadnou roli. Pro vývoj tohoto sportu bylo důležité přesvědčit hráče, že i v ledním hokeji lze taktickými finesami mnoho získat. Až v tomto okamžiku začaly být hráčům přidělovány určité pozice a role, zatímco až dosud se každý hnal za pukem, jak ho jen napadlo.

V ledním hokeji všechno do útoku

Také u tohoto rychlého sportu na ocelových nožích je k úspěchu třeba nejen bezpodmínečná ofenzíva. V rámci mužstva musí být stejně dobře natrénováno také defenzivní chování. Potřeby pro lední hokej, jako jsou kuželové překážky, slalomové tyčky nebo domečky, to vše obohacuje možnosti organizace tréninku. Ke zlepšení rychlosti jsou dnes k dostání osvědčené sprintové sady, které bývají s oblibou využívány při tréninku hráčů ledního hokeje. I ta nejlepší taktika je k ničemu, když hráčům chybí dynamika a kondice. Obě komponenty jsou důležité, když se například otevře útok dlouhou přihrávkou dozadu až za brankovou čáru. Rychlí a technicky zdatní hráči mají za úkol sprintem neutrální zónou dosáhnout na puk a přeměnit hru v šanci na branku. Možnosti střelby se často otevřou také díky breaku. Když se tedy podaří zablokovat útok protihráčů z druhého týmu a ihned přejít k protiútoku. Kromě toho existují další varianty útoku rozvinuté vnějšími útočníky. Stejně bohaté je taktická práce při obraně vlastního pole. Hráči se mohou pokusit forčekingem zatlačit protivníka do jeho obranného pásma. Pokud si hráč musí odsedět trestný čas, přejde oslabené mužstvo k plošnému krytí. To šetří síly, protože hráči mohou bruslit s menším úsilím. V současném ledním hokeji se jen zřídka hraje po celou dobu hry podle jedné taktiky. Většinou se kombinují různé systémy a taktické chování se přizpůsobuje průběhu hry. Od hráčů se proto očekává vysoká míra taktického porozumění a pružnost. Dobrá příprava na novou sezónu tak nezahrnuje jen cílený trénink kondice a techniky. Zanedbávat nelze ani zlepšování v taktice.